Praha 1 - Nové Město, kostel Nejsvětější Trojice

Kostel Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici na Novém Městě v Praze je barokní trojlodní budova s věží z roku 1713 postavená podle projektu Octavia Broggia jako součást později zrušeného kláštera řádu trinitářů. Je chráněna jako kulturní památka České republiky.

Historie

Kostel i sousední klášterní budova (směrem k Lazarské ulici) byly postaveny v letech 1708–1713 na místě dvou obytných domů na základě projektu Octavia Broggia a pod vedením stavitelů Kryštofa Dientzenhofera a Jana Jiřího Aichbauera mladšího. Donátorem celé stavby byl nejvyšší mincmistr království českého a mecenáš umění, baron Jan Ignác Putz z Adlersthurmu s manželkou Terezií.

Roku 1783 byl klášter trinitářů zrušen a kostel také uzavřen, věřící si však vymohli jeho otevření a roku 1784 sem byla přenesena fara od tehdy zrušeného kostela sv. Martina ve zdi. Odtamtud pocházejí také gotické dveře do sakristie, pobíjené železnými pásky. Od února roku 2006 kostel slouží jako farní pro slovenskou řeckokatolickou farnost v Praze.

Exteriér

Originálně pojatá vrcholně barokní budova spočívá na téměř čtvercovém půdorysu s věží nad presbytářem a bohatě zdobeným průčelím do Spálené ulice. Vypuklé erbovní štíty donátorů, J. Ignáce Putze a jeho manželky, v oválných kartuších a dedikační nápis jsou umísěny nad hlavním vchodem do kostela, nad nimi na fasádě v pásu pod korunní římsou je vyzlacen latinský nápis o zasvěcení kostela SANCTISSIMÆ AC DIVINÆ TRINITATI, ve kterém je ukrytý chronogram. Vlevo od vchodu do kostela stojí socha sv. Judy Tadeáše z roku 1734, snad z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Vpravo vedle kostela stojí socha Jana Nepomuckého s darovacím nápisem trinitářů z roku 1719 na soklu, umístěná v moderní kubistickéedikule. Pod kostelem jsou dvě klenuté prostory podzemní krypty řeholníků a dobrodinců, které byly otevřeny a zdokumentovány v letech 1982–1983. V součastnosti nejsou přístupné.

Interiér

Vnitřek má charakter centrální stavby o 9 klenebních polích se stejně velikým presbytářem na východní straně. 3 × 3 klenební pole jsou téměř stejně vysoká, oddělená pasy a sklenutá střídavě plackami a klášterními klenbami na čtyři štíhlé sloupy s vykousnutými hranami a výraznými hlavicemi. Prostřední loď je nepatrně širší a nad středním polem je kupoles lucernou vyčnívající nad střechu. Zařízení je většinou z druhé poloviny 18. století, drobná křtitelnice z roku 1552 a kované dveře do sakristie z 15. století pocházejí z kostela sv. Martina ve zdi.

Deset cenných původních oltářů ve formě mramorové menzy s vyřezávanými akantovými rámy obrazů bylo vysvěceno roku 1713 a vzácně se dochovalo. Ikonograficky významné jsou olejomalby řádových světců sv. Jana z Mathy a sv. Felixe z Valois, jimž se zjevuje anděl s křesťanskými otroky, které mají vykoupit z tureckého otroctví. Další oltář je zasvěcen španělskému trinitáři sv. Michaelu de Sanctis, zobrazenému se Spasitelem, jemuž se klaní a ukazuje na své srdce (zemřel 1624). Třetí oltář sv. Anny Samétřetí je zasvěcen svaté rodině stejně jako oltář sv. Josefa. Oltář sv. Jana Křtitele zobrazuje Křest Kristův. Neméně významná je ve dřevě řezaná a polychromovaná socha Krista Trpitele z téže doby.

Některé obrazy a sochy byly v letech 1777–1780 vyměněny a kostel v duchu dobové zbožnosti vymalován malířem Antonínem Schlachterem, přemaloval jej malíř König. Fresky utrpěly zejména havarijním stavem střechy a statickým poškozením (popraskáním) kleneb v době uzavření kostela pro výstavbu metra v 80. letech 20. století, několikrát byly neodborně obnoveny a restaurovány. V téže době bylo celé zařízení kostela demontováno a vystěhováno do Emauz.

Kazatelna z roku 1770 představuje zajímavou řezbářskou práci pozdního baroka.